Využití principu ekvivalence pro klinické hodnocení zdravotnických prostředků je poměrně problematické z důvodu nutnosti prokázání plné ekvivalence pokud jde o technické, biologické a klinické vlastnosti. Zejména oblast biologických vlastností činí z prokázání ekvivalence velmi komplikovaný a nákladný proces.
V čem je problém? MDR požaduje, aby ekvivalentní prostředek používal stejných materiálů nebo látek v kontaktu se stejnými lidskými tkáněmi nebo tělními tekutinami při podobném druhu a délce trvání kontaktu a podobném chování látek z hlediska uvolňování do prostředí, včetně produktů rozpadu a dalších uvolňovaných látek. Připomeňme, že výrobce obvykle nemá šanci dokázat přístup k datům ekvivalentního prostředku v rozsahu požadavků MDCG 2023-7. Požadavek na produkty rozpadu a na další uvolňování látek upřesňuje MDCG 2020-5 tak, že to zahrnuje vyluhovatelné látky, produkty degradace, rezidua z výroby atd.
Zásadním problémem je, že by výrobci zdravotnických prostředků museli provést nákladné fyzikální a chemické charakterizace jak svého (hodnoceného), tak ekvivalentního prostředku. To je obvykle, vzhledem k nákladnosti, prakticky nereálné. Pro další detaily k této problematice doporučujeme nahlédnout do dokumentu MDCG 2020-5. Prokázání ekvivalence, dle doslovných požadavků MDR a uvedených MDCG dokumentů, vede k neúměrné spotřebě času a k velkým nákladům. Například testy pro zjištění vyluhovatelných látek mohou stát pro některé výrobky i čtvrt milionu korun, a to ještě bez nákladů na expertní posouzení výsledku. Situace je ještě komplikovanější v případě prostředků s nízkou přidanou komerční hodnotou vzhledem k jejich „generičnosti“, kdy tento postup nemá šanci na finanční návratnost.
Vodítko pro cestu ven z této slepé uličky nám poskytla nedávná konzultace na Státním ústavu pro kontrolu léčiv. Během této konzultace jsme s experty SÚKL diskutovali výše uvedenou problematiku a společně jsme hledali řešení. Pozice SÚKL k popsanému problému je taková, že hloubka zkoumání ekvivalence by měla být v oblasti biologických vlastností omezena stejnou mírou detailu, jaká je nutná pro posouzení shody s požadavky GSPR v oblasti biokompatibility.
Představme si jednoduchý příklad, kdy bude hodnocení biokompatibility, z důvodu povahy a délky styku prostředku s organismem pacienta, omezeno pouze na koncové body v oblasti cytotoxicity, senzibilizace a kožní dráždivosti. V takovém případě bude také pro obhájení ekvivalence v oblasti biologických vlastností potřeba přezkoumat a posoudit ekvivalenci v oblasti fyzikálních a chemických vlastností a dále v oblasti cytotoxicity, senzibilizace a kožní dráždivosti. Toto „zastropování“ míry detailu je zajisté velká výhoda pro všechny výrobce, kteří se touto cestou získání klinických údajů chtějí vydat. Největší přínos to jistě bude pro výrobce prostředků třídy I.
Autor: Aleš Martinovský